Jak vést děti k samostatnosti

„Mami, já to udělám!“, to jedna z nejhezčích vět, kterou nejen maminky rády slyší. Jak toho ale docílit? Co můžeme jako rodiče udělat pro to, aby si naše dítě umělo v základních situacích poradit samo? Jak jej vést k podstatné lidské dovednosti, kterou v životě jistě ocení? Sepsali jsme pro vás šikovný Skibi manuál, jak na to naše děti připravit.

1. No stress

Úvodní pravidlo vás naprosto uklidní – rozhodně jste nic nezaspali, nic neprošvihli, nezačnete pozdě. Pokud vás teď trápí, jak dlouho se vaše dítě ve školce samo obouvá a že i vy mu musíte nezřídka s obutím pomoct, to nevadí. Věřte nám, že jej nebudete obouvat až do dospělosti. Je to jinak – vy mu tím dnes poskytujete jistotu a čím bezpečněji se vaše dcera či syn v raném dětství cítí, tím jistěji se pak postaví na vlastní nohy.

2. Ani Anička, ani Pepíček

Další zlatá rada, kterou jste již jistě mnohokrát slyšeli, ale my si ji vám přesto dovolíme připomenout, je nesrovnávejte děti. Nesrovnávejte je s kamarády, se sousedy, ani se sourozenci. Jakkoli je to těžké, respektujme, že každé dítě zraje individuálně a buďme trpělivými rodiči. Doporučujeme vám mlčky přejít nevyžádaná srovnání prarodičů i tchýně. Ale především – to vy dejte svým dětem čas dozrát, teprve pak budou skvělé a silné.

3. Co je a co není

Chceme-li naše děti vést k samostatnosti, musíme si uvědomit, že to není to stejné, jako bychom je chtěli vést k naprosté dokonalosti. Některé děti se docela brzy príma samy nají, některé malé slečny jsou hvězdy při výměně šatníku, jiní malí džentlmeni jsou zas páni situaci, pokud mají opravit nefunkční autíčko, koleje či závoru.
Co tím chceme říct? Rozmysleme si jako rodiče, co pro nás je důležité a co důležité není. Některé starší děti se umí skvěle zorientovat v obchodě s potravinami, jiné samy cestují veřejnou dopravou. Chvalme je a podporujme v tom, co jim pěkně jde a nenervujme se zbytečně opakem.

4. Tudy vede cesta

Pokud si umíme definovat, co je pro nás podstatné a čeho u děti chceme dosáhnout, pak je na místě trénink. Chceme dítě na druhém stupni základní školy připravit na to, že bude cestovat samo? Pak s ním nejdřív

1. projeďte cestu společně,
2. ve druhém kole jej může doprovodit starší sourozenec či kamarád,
3. pak pojede jednou samo ve vámi určený čas
4. a ve finále si bude muset najít i vlastní spoj.

Zkrátka postupně pro něj jako rodiče vytváříme situaci náročnější a reálnější, až to děti dokážou krásně samy – bez naší pomoci. Za cenu vlastního nepohodlí, pokusů i omylů. Protože jen tak se člověk učí a buduje si vlastní sebedůvěru.

5. Tudy cesta nevede

Předchozí doporučení ale neznamená, že pokud se rodiče pro něco rozhodneme, vždy to na straně dětí přinese úspěch. I tady se můžeme splést, špatně zvoleným tématem školní práce, nedobře vybraným kroužkem nebo i nevhodným typem školy. Psychologové a pedagogové v takových situacích radí na děti netlačit. Násilné donucování pak totiž nevede k úspěchu, ale naopak často ke znejistění i v tom, co už naše dítě umí.

6. Jablko nedaleko od stromu

Že jsme vám zatím moc nepomohli? Nebo naopak více znejistili? Vůbec – protože my vám, milí rodiče, naprosto věříme. A vy si věřte taky. Nikdo nezná vaše dítě lépe než vy. Nikdo s ním netráví tolik času, nikdo nečte v jeho emocích a prožívání citlivěji. A proto jste to právě vy, kdo poznáte, jestli se společně posouváte správnými směrem.

7. Žádná helikoptéra, prosím

Ten obrat už jste tušíme slyšeli – helikoptérové matky. Takové maminky, které své děti neustále kontrolují, úkolují, dávají jim pokyny, a naopak nedávají žádný prostor pro samostatnost. „Tady si sedni, Matýsku, ne tak blízko, trošku dál, tu bábovičku si nepůjčuj, vezmi si tuhle, tenhle písek neber, vícekrát zaklepej lopatičkou!“
Někdy jsou mateřskými pokyny celá pískoviště plná, ale copak chudák Maty nezvládne vyklopit bábovku sám? Jistě že zvládne. Spontánně, přirozeně, intuitivně. A aby se přesně tak mohlo naše dítě skutečně chovat, my mu na to musíme dát prostor, jeho pole působnosti – doslova i přeneseně –je to jeho pískoviště.

8. Jsem tady pro tebe

A pokud skutečně svým dětem nabídneme volné pole působnosti a ony se samy začnou rozhodovat, vybírat si a volit, naše správná role je v tu chvíli být jim oporou a věřit jim. Děsíte se, jak bude vypadat vaše kuchyň poté, co v ní dítě samo připraví jogurt s müsli a ovocem? Pro vaše obavy z nepořádku tu teď ale není místo, vy jste tady od toho, abyste podpořili malého šéfkuchaře. Chytáte se za hlavu nad zmuchlanými kousky oblečení? Ne ne, vy teď oceňte, že se šesťák sám sbalil na školní výlet, a ještě své kousky outfitu tak upěchoval na dno krosny, že mu dvě třetiny prostoru zůstaly pro svačinky a dobroty.
Podtrženo, sečteno – přesto že je to beze sporu náročné, nepromeškejte správný okamžik dětské samostatnosti, nevměšujte do toho vlastní obavy, jen své dítě podporujte, dodávejte mu další kuráž a náležitě jej oceňte. Důvěřujte mu – pak budete koukat, jak jim to v životě hezky jde.

9. Příčina a důsledek

Tvorba podpůrného prostředí však ale neznamená, že své děti necháme konat, aniž by si uvědomovaly důsledky svého jednání. Špinavá kuchyňská linka i zmačkaná trička jsou zkrátka realita, a pak je místo na zodpovědnou otázku: „Co s tím uděláš?“ Pracovní plochu v kuchyni lze utřít, na horách se na fazónu zase tolik nedbá. Když se dítě při vlastní tvorbě v lese řízne, příště si dá pozor. Stejně tak když spadne, zabloudí nebo si doma zapomene mikinu. To jsou důsledky jejich jednání, o kterých děti musí vědět. Vedeme je přece k samostatnosti, ne k naší hyperprotektivitě.

10. A vy jste tady taky

Ať jste přečetli bezpočet naučných knih o výchově dětí a navštívili ještě vyšší číslo workshopů a seminářů na stejné téma, vždy mějte na paměti, že vy jste tady taky. Vy jste rodiče budoucích samostatných dětí, ale i vy si zasloužíte svůj prostor, zasloužíte si podporu, pomoc a možnost udělat chybu. A my vám moc držíme palce na vaší společné cestě k osamostatnění.