Odhalte tajemství jednorožců!

Skibiho legenda o původu jednorožců

aneb

Jednorožec je kůň, který se schovává za rohem

Kdysi dávno žil v italském městě Cremona houslař Antonio Stradivari. Jeho housle byly celkem slušné, ale ať se snažil, jak se snažil, pořád u nich nemohl docílit takového zvuku, jaký si představoval. Hlavně se mu pořád nedařilo umíchat ten správný houslařský klíh. Proto odmítl své housle prodávat za peníze, ale přijímal za ně jen naturálie, čili zboží. 
V těch časech byla nejčastěji používanou naturálií domácí zvířata. A tak měl Antonio brzy doma kromě hejna slepic a hus také statného býka Ornuse s mohutnými rohy a párek bílých andaluských koní - hřebce Unise a klisnu Nico. 
Mistr Antonio byl ovšem pořád zavřený ve své houslařské dílně a vůbec neměl čas na koních jezdit. Kruhová jízdárna na dvoře jeho statku zůstávala opuštěná, natož aby si vyjeli zacválat za město. A Unisovi a Nico se už tak strašně stýskalo po větru v hřívách! Nakonec se rozhodli, že od Antonia utečou a budou žít divoce na horských svazích Dolomit, které se modraly v dálce na sever od města.
Jedné noci se oba koně tiše vykradli ze stáje. Všude byla tma, jen u Antonia v dílně se svítilo. Opatrně našlapovali, aby mistrovo cvičené ucho nezachytilo ani cvaknutí kopyta o udusanou zem. 
Už už se blížili k vratům, vedoucím na svobodu, když tu se z dílny ozval zvuk houslí a vzápětí  Antoniův vzteklý křik: 
“Zase špatně, mamma mia! To neni klíh, ale kejda!”
Otevřelo se okno a na dvůr dopadl kbelík s nevábně páchnoucí hmotou. To probudilo Ornuse, který spal v přístřešku vedle dílny. Býk byl pořád hladový, a tak se dokolébal ke kbelíku, strčil do něj hlavu a začal se ládovat. Jeho funění znělo z kyblíku ještě hrozivěji než obvykle, a navíc strašlivě mlaskal. 
Antonio vystrčil hlavu z okna, aby zjistil, co se to děje. Koně byli naštěstí ve stínu, zato na Ornuse přímo dopadal pruh světla z dílny. 
“Jedeš od toho ty nenažraná obludo?” zakřičel Antonio. “Vždyť ti to slepí hubu a žaludek a já ti budu muset platit doktora!” 
Ornus prudce zvedl hlavu, až se kbelík zakymácel a podíval se k oknu. Z huby mu kanuly husté sliny přímo do toho nepovedeného klihu.
“Můj klíh!” zalkal houslař, popadl svícen a rozběhl se ke dveřím na dvorek. “Mohl jsem ho ještě použít na nějaké dětské housle nebo aspoň ukulele!”
Nico rychle skočila skrýt se do Ornusova přístřešku, ale Unis to už nemohl stihnout. 
“Rychle, schovej se za rohem!” zařehtala na něj Nico. 
Unis se rozhlédl, ale žádný roh neviděl. Jedinou stavbou na dvoře byla kruhová jízdárna, a ta rohy neměla. Jenže v tu chvíli klíh skutečně slepil Ornusovi tlamu. Býk se jí marně snažil otevřít, a tak se vyděsil a začal divoce skákat po dvoře a trkat do všeho kolem. A jak tak trkal, ulomil si jeden roh. 
Antonio už otvíral dveře, světlo svícnu se začalo rozbíhat po dvoře a Unis zpanikařil. Už nedokázal rozumně přemýšlet, v hlavě mu znělo jen “schovej se za rohem”. A tak rychle zvedl ze země Ornusův roh a klihem z kbelíku, smíchaným z býčími slinami, si jej přilepil na čelo. Pak si rychle lehl na zem, tím polepeným čelem ke dveřím z dílny, a dělal, že tam vůbec není. 
Dveře už se otevřely dokořán, světlo zalilo celý dvorek, ale Unis byl schovaný ve stínu toho obrovského rohu na vlastním čele. Houslaře ale stejně nejvíc zajímal kbelík. 
“Dej to sem, ty potvoro!” odstrčil Ornuse, kterému se konečně povedlo rozlepit hubu a ulehčeně oddychoval. “Ulomil sis roh, co? Vidím ho, támhle stojí, jako kdyby rostl ze země!”